Festival Jeden svět tvoří už tradiční položku v našem filmovém kalendáři. I jeho letošní soupiska byla nesmírně pestrá a silná a shlédnout alespoň polovinu plánovaných snímků se nakonec (opět) stal úkolem nemožným.

My se letos rozhodli zaměřit jednak na filmy zabývajícími se problémy korupce, a to jak v postkomunistických zemích, tak v jednom případě i v demokraticky podstatně zkušenější Itálii a rovněž tradičně jsme nevynechali ani dokumenty z blízkého východu. Na základě sedmi shlédnutých snímků lze těžko hodnotit celkovou úroveň letošního ročníku, ale jak budete mít možnost číst níže, na základě našich recenzí lze s jeho průběhem vyjádřit spokojenost. Filmy, které jsme měli možnost vidět, kromě vysoké profesionální úrovně, dokážou oslovit diváka i svým sdělením, a to ve většině případů i na delší dobu, než tvoří jejich hrací čas.

Pakliže je záměrem těchto děl kromě snahy přinášet fakta i diváky určitým způsobem mobilizovat, tak se tomu nemusí dít pouze prostřednictvím přímé angažovanosti, ale i schopnost zachytit sdělení tvůrců a uvědomit si mnohé souvislosti, je jednou z rovin přínosů podobných filmových festivalů. To v největší míře platí hlavně o filmech zabývajících se nezničitelnou korupcí. Italský snímek „Draquila – Itálie se třese“ přináší mrazivý pohled do fungování státu, jenž by měl být v mnoha ohledech dále, než naše postkomunistická Česká republika, ale přesto se topí v problémech podobných, jako například země na východ od slovenské hranice.

KAPITALISMUS - NAŠE TAJNÁ RECEPTURA

Když někoho prohlásíte politikem balkánského střihu, tak to v naprosté většině případů nebudete myslet jako lichotku. Své o tom bezpochyby ví i rumunský režisér Alexandru Solomon, jenž se rozhodl zmapovat ekonomický i politický vzestup několika nejbohatších mužů v jeho zemi. Není příliš překvapivé, že jejich raketový nástup šel ruku v ruce s pádem Ceauşescova režimu, jehož participanti byli prakticky všichni, o nichž tento vtipnou formou provedený snímek vypráví. Prakticky vše, o čem pojednává, se dá ve větší či menší míře aplikovat i na naše porevoluční prostředí, snad jen s tím rozdílem, že v Rumunsku je zcela pochopitelně vše jaksi koncentrovanější a k oligarchické formě vlády více inklinující. Hravě pojaté sekvence s použitím dětské stavebnice pak trefnou formou popisují princip finančních toků v bouřlivém prostředí mladého kapitalismu i systém, jakým se dá přijít k obrovskému jmění. Tím se samotní aktéři ani nijak netají a v nejednom případě ani nepopírají, že k jeho dosažení využili informace a konexe nabyté v éře komunistické diktatury. A v tom lze právě vypozorovat i jasný rozdíl oproti naší středoevropské realitě, která sice rovněž dokázala vyprodukovat podobné „podnikatele“, ale ti však na rozdíl od předvádějících se Rumunů nejeví takovou snahu spolupracovat s dokumentaristy. Ovšem na druhou stranu i míra balkánské okázalosti má zjevně své meze. Jinak by tento snímek nakonec neměl tak veliké problémy s odvysíláním v celostátní rumunské televizi. Otázka ale i přesto všechno bude nakonec znít: „Šlo to vůbec udělat jinak v tak ve všech ohledech zdevastované zemi, jakou bylo Rumunsko?“ (Dalas)

Kapitalism - Reteta Noastra Secreta
Rumunsko, Francie, 2010, 76 min.
Režie: Alexandru Solomon
ČSFD: http://www.csfd.cz/film/286363-kapitalismus-nase-vylepsena-receptura/

(7,5 / 10)

UKRAJINSKÁ CHELSEA

S oligarchickými šíbry mají však nejlepší zkušenosti hlavně v bývalém Sovětském svazu, přičemž východní část Ukrajiny patří v tomto směru na čelo pomyslného pelotonu. Fotbalovým fanouškům určitě neuniknul pozoruhodný vzestup fotbalového klubu Šachtar z hornického města Doneck. Jeho cesta za vítězstvím v Evropské lize na jaře roku 2009 je i ústřední linií snímku, který se však točí hlavně kolem životních principů v tomto bezútěšném koutě národnostně rozdělené země. Německý sympaťák Jakob Preuss se se základy fungování postsovětské Ukrajiny setkal už jako volební pozorovatel a tyto své zkušenosti i časem získané kontakty zúročil v tento poutavě seskládaný portrét několika místních postaviček. Ty tvoří pestrou sociální škálu od horníků, pracujících v mizerných podmínkách krachujícího dolu a vzývajících staré dobré sovětské časy až po dravou mladou štiku v rybníku místní elity. Pokus dostat se přímo k majiteli fotbalového klubu a místnímu miliardáři Rinatu Achmedovi se sice nezdařil, ale i někdy až moc výřečný politik (anebo snad podnikatel?) Kolja místy jen velice těžko zvládá své typicky východní ego, takže tak trochu i nechtěně poskytne dostatek indicií k sestavení obrázku současného fungování jednoho škaredého a neradostného města a díky výsledkům nedávných ukrajinských voleb i současné politiky celé země. Město, mezi jehož škaredou a neradostnou postsovětskou penalákovou mizérií se tyčí supermoderní fotbalová aréna tak tvoří až příliš přesný obrázek kontrastů dnešní Ukrajiny. „Ukrajinská Chelsea“ je další z řady vyvážených dokumentů, který se nesnaží divákem manipulovat ani mu vnucovat nějaký názor. Naopak účelně poskládanými střípky z výpovědí místních ukazuje, že heslo „chléb a hry“ je prostě věčné a že boj o demokratizaci Ukrajiny je zároveň i bojem s větrnými mlýny. (Dalas)

The Other Chelsea - Eine Geschichte aus Donezk
Německo, 2010, 88 min.
Režie: Jakob Preuss
WWW: http://www.theotherchelsea.com
ČSFD: http://www.csfd.cz/film/292883-ukrajinska-chelsea/videa/

(8 / 10)

DRAQUILA - ITÁLIE SE TŘESE

Silvio Berlusconi je dáreček. Jeho podnikatelské kořeny jsou pohnojeny mafiánskou mrvou, jeho politické vystupování nese jasné rysy autokratického populismu nejhrubšího zrna a za jeho osobní život by se nemusel stydět ani zvrhlý ukrajinský kuplíř. Každopádně ať už botulotoxový alfa-samec spadne do jakýchkoli bahnisek, vždy se umí šikovnou kombinací korupce, mediální manipulace a masové propagandy vyhrabat zpět. Případ Aquila byl z toho pohledu modelový - město zasažené přírodní katastrofou, lidé na pokraji zhroucení a Velký Vůdce přicházející s vskutku stachanovským plánem záchrany. Dokumentaristka Sabina Guzzanti odkrývá podstatu velkého Berlusconiho zázraku, která spočívá v očekávané korupci, odpudivě bezprostředním charizmatu pana Silvia a v těžko uvěřitelném porušování a překrucování zákonů, které ve svých vnějších projevech připomíná ty nejodpornější totalitní praktiky. Vymývání mozků, obcházení práva, angažování pochybných „šedých“ existencí, zkrátka demokracie na Berlusconiho způsob. „Draquila“ je technicky brilantním (parádní je především kamera a komiksové výtvarné řešení některých vysvětlovacích pasáží) a myšlenkově živým argumentem, který by měl být promítán povinně - i když tuzemsku možná chybí podobně mocilačná zrůda, její praktiky tu nacházejí mnoho následovníků a dokument Sabiny Guzzanti tak lze brát jako obecnou výstrahu před falšováním svobody v systému vlády, který ji vydává za naprostou samozřejmost. (Marigold)

Draquila – L’Italia che trema
Itálie, 2010, 97 min.
Režie: Sabina Guzzanti
ČSFD: http://www.csfd.cz/film/292708-draquila-italie-se-trese/

(9 / 10)

BAGDÁDSKÁ FILMOVÁ ŠKOLA

Jsou však místa, kde bující korupce tvoří jen jedno vlákno z hustého propletence problémů. Iráku se stále nedaří najít svoji identitu a především klid k rozvoji válkou poničené země. Že zde jde o život takřka na každém kroku, dokazuje i tento snímek nizozemské režisérky Shuchen Tan, na kterém spolupracovala s dalším iráckým rodákem Kasimem Abidem, jehož vynikající časosběrný dokument „Život po pádu“ bylo možné na festivalu shlédnout před dvěma lety. Tentokráte stojí na opačně straně kamery, coby neúnavný optimista věřící ve znovuzrození normálního života ve své zemi. Jeho příspěvkem k tomuto cíli je otevření filmového semináře v centru Bagdádu. První pokus díky bombovému atentátu velice rychle selhává, ale jakmile nastala bezpečnostně příznivější situace, škola své brány znovu otevírá, aby přivítala další skupinu idealismem naplněných studentů. Film, kterému by neškodilo nějaké vyústění, či jednotící ústřední myšlenka, tak nabízí především náhled do myšlení a tužeb několika mladých lidí, jejichž životy jsou ovlivněny hlavně nutností přežít v nestabilním prostředí násilím zužovaného města. (Dalas)

Bagdad Film School
Holandsko, 2010, 60 min.
Režie: Shuchen Tan
ČSFD: http://www.csfd.cz/film/292871-bagdadska-filmova-skola/videa/

(6,5 / 10)

ROURA

Malá irská vesnice Rossport vs Shell. Několikaletý boj skupinky vesničanů s obří korporací, zákony vlastní země i vlastní slabostí během pochybné výstavby plynovodu zachytil na kameru dokumentarista Risteard O´Domhnaill. Válka mezi tradičním prostředím irské rybářské vesnice a agresivním kapitalismem, pro nějž je jediným určujícím faktorem zisk, trvala několik let a z pohledu dokumentu nevyznívá nijak jednoznačně - ačkoli Shell odmítl účast na natáčení, autor celkem bez skrupulí odkrývá rozpory mezi obránci Rossportu, půtky mezi radikály a opatrnickým křídlem, vliv úplatků na dříve sevřené prostředí venkova. Nejde tolik o hrdinnou válku prostých lidí proti zlému kapitálu, ale o vrstevnatý spor, v němž zákony platí pro obě strany s různým důrazem a spravedlnost jim jaksi uniká. Jako jednoznačný hrdina se tak jeví neústupný rybář, jehož pevné přesvědčení a morální přímost možná občas odporují liteře zákona, ale svědčí alespoň o výjimečné osobní konzistenci. Prototyp rebela, který stojí za selským rozumem, je doslova motorem celého časosběru a když mu v samém závěru po téměř prohraném boji dá za pravdu Evropský soud, není to ani tak sladký happy end jako spíše hořká tečka. Potrubí je z velké části položené, přírodní rezervace nenávratně zasažená, Rossport rozvrácený... a právo zasahuje pozdě. O´Domhnaillovu dokumentu možná chybí jasnější fakta a více argumentů, ale nechybí mu hluboká empatie a schopnost rozkrýt fungování občanské společnosti i to, že s výbojnou korporátní mocí lze zatřást jen  naprostou umanutostí jednotlivců (protože spravedlnost si zrovna dává dvacet). Sympatický a skličující dokument, tahle „Roura“. (Marigold)

The Pipe
Irsko, 2010, 83 min.
Režie: Risteard O´Domhnaill
WWW: http://www.thepipethefilm.com/
ČSFD: http://www.csfd.cz/film/292868-roura/

(8 / 10)

VOLÁNÍ

Velice neotřelé téma, jehož zpracování navíc proběhlo citlivým a vyváženým způsobem, dokáže nabídnout snímek „Volání“. Syrsko-izraelský problém týkající území Golanských výšin nepatří k těm, kterým by se u nás dostávalo příliš veliké pozornosti. O to zajímavěji pak dokáže zapůsobit příběh dvou mladíků syrského původu, jejichž rodiny žijí v Izraelem kontrolované části Golan. I v tak vyhrocených vztazích, jaké mezi sebou chovají tyto dva státy, se najde určitý prostor pro nějakou dohodu. Možnost studovat v Damašku pro mladé Araby z Izraele je jednou z nich. Dvojice nizozemských režisérek nabízí možnost nahlédnout do života dvou šťastlivců, kterým je umožněno studium v jejich vysněném městě. Podmínky jsou však přísné, včetně nemožnosti navštívit rodinu po dobu celého školního roku a pro každého je pak otázkou, jakou cenu je ochoten za vytoužené vzdělání zaplatit. Časosběrný dokument pokrývá právě plochu jednoho školního roku, na jehož konci už pro ústřední dvojici nebude nikdy nic tak, jako dříve. Do děje postupně kromě rodinných příslušníků zasahují i další aktéři, přinášející do stereotypního obrazu militantního arabského mladíka mnoho velikých trhlin. Kontrast mezi dříve narozenými, kteří hájí nekompromisní stanoviska a mladou generací, jež chce hlavně žít a soustředit se na své zájmy a práci, je zjevný a i tento výborný snímek dokazuje, že stavět budoucnost na nekonečném konfliktu a permanentní mobilizaci už současné mladé lidi prostě unavuje. Dokument, který se v žádném případě nehodlá v „izraelské“ otázce stavět na nějakou stranu, či se vést na módní protiizraelské vlně. Místo toho přináší plastický obrázek života nevyřešenými a v současnosti i nevyřešitelnými spory zasaženého obyvatelstva, pro něž jsou nám samozřejmé věci jen nedosažitelným ideálem. (Dalas)

Shout
Holandsko, 2010, 75 min.
Režie: Sabine Lubbe Bakker, Ester Gould
ČSFD: http://www.csfd.cz/film/292874-volani/videa/

(7,5 / 10)

VĚZNICE ÍRÁN

Po zásluze oceněným snímkem v kategorii „Režie“ je tento technicky excelentní a obsahově nemilosrdný náhled do nepokojných dnů června roku 2009. Film sestavený hlavně z výpovědí uprchlíků a článků blogerů dává jasný obrázek o tom, co se v Íránu dělo bezprostředně po posledních prezidentských volbách. „Věznice Írán“ však speciálně pro našeho diváka dokáže velice přesně evokovat pocity zmařeného reformního hnutí z roku 1968. I v Íránu byly obrovské naděje vkládány do jedné osoby, konkrétně Míra Hosejna Músávího, nejvážnějšího protikandidáta současného prezidenta Ahmadínežáda. I zde se dokázaly mobilizovat nečekaně obrovské masy a nespokojenou společností vál svěží vítr změn. I zde však přišla tvrdá deziluze a nemilosrdný protiútok vládní moci, která se za žádnou cenu nehodlala pustit kormidla. Animované sekvence sestavují drsný obrázek následných demonstrací i nelidského přístupu ze strany represivního aparátu. Sugestivní citáty z příspěvků umístěných na sociální sítě a taktéž neméně sugestivní záběry z mobilních telefonů, jsou doplněny o názory mladých Íránců, nucených opustit svoji zemi. Výsledkem je výstižná rekonstrukce podstaty politického režimu, který se tvrdým zásahem proti svým lidem definitivně zdiskreditoval a dostal na úroveň represe nesnesitelné šáhovské diktatury, kterou před třiceti lety díky stejné houževnatosti demonstrantů sám svrhnul. Film zároveň jasně ukazuje, že zde se nejedná o boj mezi „západní dekadencí“ a islámským státem, nýbrž pouze o lepší podmínky života v režimu, kterému už několik let schází sjednocující náboj, což sebou nese i zhoršení ekonomické situace. (Dalas)

The Green Line
Německo, Írán, 2010, 80 min.
Režie: Ali Samadi Ahadi
ČSFD: http://www.csfd.cz/film/292845-veznice-iran/videa/

(9 / 10)